O představách, podpisu a reklamě

Každý člověk má o sobě určitou představu a z té pak vychází představa o světě, jako takovém. Vypadá to možná poněkud zvláštně, ale většina toho, co si myslíme a považujeme za fakta, jsou skutečně pouhé představy o tom, co je, nebo by mělo být. Představě o sobě říkáme jinými slovy sebepojetí. Takové sebepojetí vychází z našich fyzických i psychických dispozic, z toho, jak nás formovala rodina, prostředí, doba, zážitky, zkrátka všechno, s čím jsme přišli a stále přicházíme do kontaktu, přičemž základní rámec je dán v prvních letech života. Naše sebepojetí nám určuje prostředky, které volíme v chápání světa, skrze něj hodnotíme druhé i sebe sama. Sebepojetí jasně definuje rozsah našeho vnímání reality, priority naší pozornosti, našeho zájmu i nezájmu. Každý tak žijeme ve svém, na míru vytvořeném světě. Člověk, který má například o sobě představu, že je pořádný, (pořádek navozuje pocity jistoty z jakési předvídatelnosti a stability) volí vše, kde je jasně daná struktura a tedy pořádek a naopak, je selektivně slepý k věcem, které neodpovídají jeho představám o světě. Pořádek a systém naopak volí takového člověka, aby ho vytvářel (ale to už je poněkud složitější záležitost na pochopení a upřímně řečeno, jsou věci, o kterých nesnadno mluvit, protože nabourávají běžně panující představy o člověku). Jsou faktory utvářející naše sebepojetí, které jsou nám dané, a s tím nic nenaděláme, mezi ně patří především zděděné psychické a fyzické dispozice a podmínky, do kterých jsme přišli na svět. Jsou faktory, které si volíme a mezi ně patří třeba naši přátelé, práce, způsob života. Utváření sebepojetí je složitý proces, v kterém je mnoho proměnných a jeho projevem je celá naše osobnost.  Sebepojetí estrádního umělce a dělníka u pásu budou poněkud odlišné a ona odlišnost nebude dána pouze vrozenými vlastnostmi, ale i pečlivě vybudovanou (či nebudovanou) personou toho či onoho. Naše osobnost je tedy spíš proces daný okolnostmi než neměnná danost, proces postavených na definovaných základech, ale přece jenom živý proces.

Na kolik je naše sebepojetí budované a sebeprezentace záměrná je v rukopisu celkem dobře poznatelné na poměru přirozenosti a záměrnosti posuzované písemnosti. Část našeho projevu, kterou si do jisté míry upravujeme podle dojmu, kterým chceme působit, je nejvíce zřejmá, pokud se na písemnost nedíváme zblízka. Malou pečeť symbolizuje právě podpis, v kterém se jasně střetává ona danost s volitelností, vrozenost se záměrností. Poměr oné přirozenosti vůči záměrnosti přesně odpovídá poměru našeho vrozeného a vybudovaného sebepojetí. Totéž se dá říci pochopitelně i o písmu, navíc velmi záleží nakolik je náš podpis přiměřený našemu rukopisu, či naopak. Podpis je v tomto ohledu neocenitelným zdrojem informací.  Otázka sebepojetí, respektive souladu mezi tím, za koho se považujeme a tím, co volíme je hojně využívána především v reklamě.  Správný reklamní produkt je zacílený na předpokládané sebepojetí potenciálního zákazníka, pokud ho nezasáhne, tak po něm pouze steče a záměr přijde vniveč. Naše sebepojetí resonuje třeba s jistou škálou barev, preferencí pocitů či faktů a v neposlední řadě i s rukopisem. Všichni si snad dokážeme představit druh písma na technickém výkresu a písmo, které bychom zvolili pro pohádkovou knížku, aniž bychom dlouho přemýšleli, proč je tomu tak.  Naše představy budou v tomto ohledu pravděpodobně široce sdílené. Ono extrémy každý vidí, ale méně výrazné znaky téměř nikdo nevnímá.

Poznáním a pochopením našeho sebepojetí se nám někdo může hladce dostat pod kůži, vzbudit pocit potřeby toho či onoho, či nás vmanipulovat do situací, do kterých se pohrneme s pocitem, že tohle přesně sami chceme. Naše chování, ať již spotřebitelské nebo v obecné rovině, zkrátka vytváří určitý vzorec, podle kterého se stáváme čitelnými a tady ovladatelnými pro ty, kteří nás ovládat chtějí. A tak si kupujeme věci, které nepotřebujeme a dokonce nás někdy ani moc netěší, honíme se za penězi a zážitky, někdy dokonce padáme do dluhových pastí. Pokud jsou naše představy hodně vzdálené naší přirozenosti pak trpíme pocity úzkosti, marnosti bytí, nesmysluplnosti konání. Život se nám zdá bez barvy, chuti a zápachu a toužíme zažít něco opravdu živého. Místo toho propadáme televizním seriálům, alkoholu, drogám a honu na čarodějnice. Každé vytržení z nudy bereme útokem, ať to je akční film, fotbalové utkání, pornografie nebo demonstrace za nebo proti čemukoliv. Sami se sebou máme problém vydržet a tak se chytáme všeho, co je nám nabízeno. Hra o naše představy je velmi nebezpečná hra, neboť je v ní málo vítězů a miliony poražených. Představa, že jsme pány svého rozhodování je skutečně hodně naivní iluzí. Prvním krokem k zvládnutí téhle hry na pasáka a stádo je poznání sebe sama. Tolik nám na sobě záleží, tolik se bereme smrtelně vážně, že poslední, koho chceme skutečně poznat, jsme my sami.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *