Proč každá hůl má dva konce.

 

Není žádný znak v písmu, který by vypovídal o tom, zda je jeho nositel „ špatný či dobrý“ člověk. Nic takového v písmu nenaleznete, neboť neexistují nějaké znaky pro přítomnost dobra nebo zla. Navíc každá vlastnost, každý povahový rys, v sobě obsahuje dva póly, mezi kterými volně osciluje.  Každá hůl má zkrátka dva konce, na jednom konci sedí klad a na druhém protiklad.  Jsou spolu spojení, i když je každý zdánlivě zcela jinde. To je dobré pochopit a přijmout, chceme-li porozumět, jak jsou jednotlivé vlastnosti propojeny v písmu.  Zjednodušeně řečeno, z písemného znaku lze zahlédnout daný typ hole, ovšem na kterém konci pisatel sedí, lze jen odhadovat.  A aby to nebylo až tak jednoduché, i kdyby nakrásně seděl dozajista na jedné straně, tak zároveň musí být na straně opačné a to formou svého stínu.  Je možná trochu obtížné k pochopení, že jeden je zároveň na dvou pozicích, ale na té druhé ve stavu možnosti, kdežto na první ve stavu bytí.  Prostě ta možnost, stát se svým vlastním protikladem, je tu za určitých okolností stále přítomná. Tím se vysvětluje, jak je možné, že se ze schopných a prvoplánově dobrými úmysly nabitými politiky stávají zkorumpovaní gauneři, ze slušných přátelských lidí lhostejná sobecká individua a proč leckterý výborný psychiatr nebo vědec stál dva kroky od šílenství.  Pojem „hůl“ zde symbolizuje určitou vazbu, cestu, která vede tam i zpět, jistou osu, po které se lze za určitých okolností pohybovat. Pokud se nad tím zamyslíme, tak je snadné pochopit, proč výrazem nejvyššího vědění a pochopení bývá klid a mlčení. Vždyť slova jsou také jen jedním koncem té dané hole.

V rukopise se nám vyjevují základní osy pramenných rysů pisatele a jejich intenzita. Ovšem vyvodit z nich správně povahové rysy je věc nelehká. Ale abych vše uvedla na příkladu. Pevné uhlové písmo nám vypovídá o určité tvrdosti a odolnosti. Zpravidla je takové písmo i úzké, ostré a vertikální. Koho však máme před sebou? Úzkostlivého cholerického agresora nebo precizního pracanta, který si umí stanovit cíle a vytrvale jít za nimi? Pouhou kombinací všech zjištěných znaků se můžeme dopracovat k nějakému obrázku povahy pisatele, avšak vždy si musíme uvědomit, že uvažujeme o tendencích k určitému chování a nelze hodnotit zjištěné jako jasně dané znaky povahy. Znak v písmu nás navede na určitou osu, na které se budeme v posuzování pisatele pohybovat, nic víc a nic míň. Pokud je písmo pevné a úhlové tak třeba víme, že máme před sebou člověka, který má tendence jasně oddělovat skutečnosti a vyjadřovat se ve smyslu ano nebo ne. Nemá rád nejasnosti, zbytečné okolkování a zdržování. Jaké povahy ovšem je ono věcné a razantní jednání, o tom nevíme zhola nic. Je autor písma schopný manažer nebo zločinecký boss?  Je jeho schopnost vidět věci ve své podstatě přínosem pro ostatní nebo jenom pro něho? A sklouzne či sklouzává jedno k druhému? Na to já skutečně nedokážu odpovědět. Někdy je snad snazší se vyjádřit k tomu, čím daný člověk s vysokou pravděpodobností není, než čím nebo kým může být.

Pokud se člověk zaobírá rozborem písma skutečně hezkých pár let, tak se mu dozajista stane, že narazí na rukopis, který ho v konfrontaci s jeho autorem velmi překvapí. Zkušenost s něčím takovým vede k určité opatrnosti v posuzování, protože to pravděpodobné někdy zkrátka není to správné. Určitým oříškem může být písmo člověka s Aspergerovým syndromem, nemluvě o rukopisu autistickém, avšak zamotat hlavu nám dokáže i písmo jedince, jehož naučená persona přebila přirozenost. Kontakt s takovým pisatelem přinese moment překvapení do našeho života! Do takových rukopisů se radím vůbec nepouštět, čím komplikovanější osobnost před sebou máme, tím opatrnější je třeba být ve vynášení jakýchkoliv soudů.  Grafolog není psycholog a liší se od sebe asi tak, jako obrazně řečeno, laborant od lékaře. To ve zkratce znamená, že jakékoliv hodnocení a „diagnózy“ člověku zabývajícím se rozborem písma naprosto nepřísluší. Problémem je, že v oblasti grafologie je erudovanost dána pouhým absolvováním kursu o různé kvalitě a ostatní je o sebevzdělávání, praxi, osobních vlastnostech, zralostí a v neposlední řadě soudnosti daného grafologa. Pokud člověk propadne pocitu neomylnosti a monopolu na názor, překračuje hranice dané jeho vzděláním a možnostmi, tak je s ním amen. Takoví lidé rozhodně nejsou přínosem pro danou věc, grafologie je nádherným koníčkem, který učí nejen „ jak poznat povahu člověka z písma“, ale nabízí přesah do oblastí nejen psychologie, ale i historie písma nebo filosofie.  Učí určitému pochopení povahy člověka a smíření se s ní. Rozbor písma skutečně není snadnou záležitostí a vždy se prostřednictvím druhého a jeho rukopisu konfrontujeme se sebou samým, tomu procesu se nelze ubránit a je nutné ho přijmout a správně zpracovat.  Nikdy totiž skutečně nevíme, s kým máme tu čest  a schopnost vnořit se do písma druhého se nedá naučit z žádné literatury, ta se snad objevuje až po letech práce nebo je dána citlivostí grafologa, těžko říct a ještě hůře soudit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *