Archiv rubriky: Nezařazené

Proč každá hůl má dva konce.

 

Není žádný znak v písmu, který by vypovídal o tom, zda je jeho nositel „ špatný či dobrý“ člověk. Nic takového v písmu nenaleznete, neboť neexistují nějaké znaky pro přítomnost dobra nebo zla. Navíc každá vlastnost, každý povahový rys, v sobě obsahuje dva póly, mezi kterými volně osciluje.  Každá hůl má zkrátka dva konce, na jednom konci sedí klad a na druhém protiklad.  Jsou spolu spojení, i když je každý zdánlivě zcela jinde. To je dobré pochopit a přijmout, chceme-li porozumět, jak jsou jednotlivé vlastnosti propojeny v písmu.  Zjednodušeně řečeno, z písemného znaku lze zahlédnout daný typ hole, ovšem na kterém konci pisatel sedí, lze jen odhadovat.  A aby to nebylo až tak jednoduché, i kdyby nakrásně seděl dozajista na jedné straně, tak zároveň musí být na straně opačné a to formou svého stínu.  Je možná trochu obtížné k pochopení, že jeden je zároveň na dvou pozicích, ale na té druhé ve stavu možnosti, kdežto na první ve stavu bytí.  Prostě ta možnost, stát se svým vlastním protikladem, je tu za určitých okolností stále přítomná. Tím se vysvětluje, jak je možné, že se ze schopných a prvoplánově dobrými úmysly nabitými politiky stávají zkorumpovaní gauneři, ze slušných přátelských lidí lhostejná sobecká individua a proč leckterý výborný psychiatr nebo vědec stál dva kroky od šílenství.  Pojem „hůl“ zde symbolizuje určitou vazbu, cestu, která vede tam i zpět, jistou osu, po které se lze za určitých okolností pohybovat. Pokud se nad tím zamyslíme, tak je snadné pochopit, proč výrazem nejvyššího vědění a pochopení bývá klid a mlčení. Vždyť slova jsou také jen jedním koncem té dané hole.

V rukopise se nám vyjevují základní osy pramenných rysů pisatele a jejich intenzita. Ovšem vyvodit z nich správně povahové rysy je věc nelehká. Ale abych vše uvedla na příkladu. Pevné uhlové písmo nám vypovídá o určité tvrdosti a odolnosti. Zpravidla je takové písmo i úzké, ostré a vertikální. Koho však máme před sebou? Úzkostlivého cholerického agresora nebo precizního pracanta, který si umí stanovit cíle a vytrvale jít za nimi? Pouhou kombinací všech zjištěných znaků se můžeme dopracovat k nějakému obrázku povahy pisatele, avšak vždy si musíme uvědomit, že uvažujeme o tendencích k určitému chování a nelze hodnotit zjištěné jako jasně dané znaky povahy. Znak v písmu nás navede na určitou osu, na které se budeme v posuzování pisatele pohybovat, nic víc a nic míň. Pokud je písmo pevné a úhlové tak třeba víme, že máme před sebou člověka, který má tendence jasně oddělovat skutečnosti a vyjadřovat se ve smyslu ano nebo ne. Nemá rád nejasnosti, zbytečné okolkování a zdržování. Jaké povahy ovšem je ono věcné a razantní jednání, o tom nevíme zhola nic. Je autor písma schopný manažer nebo zločinecký boss?  Je jeho schopnost vidět věci ve své podstatě přínosem pro ostatní nebo jenom pro něho? A sklouzne či sklouzává jedno k druhému? Na to já skutečně nedokážu odpovědět. Někdy je snad snazší se vyjádřit k tomu, čím daný člověk s vysokou pravděpodobností není, než čím nebo kým může být.

Pokud se člověk zaobírá rozborem písma skutečně hezkých pár let, tak se mu dozajista stane, že narazí na rukopis, který ho v konfrontaci s jeho autorem velmi překvapí. Zkušenost s něčím takovým vede k určité opatrnosti v posuzování, protože to pravděpodobné někdy zkrátka není to správné. Určitým oříškem může být písmo člověka s Aspergerovým syndromem, nemluvě o rukopisu autistickém, avšak zamotat hlavu nám dokáže i písmo jedince, jehož naučená persona přebila přirozenost. Kontakt s takovým pisatelem přinese moment překvapení do našeho života! Do takových rukopisů se radím vůbec nepouštět, čím komplikovanější osobnost před sebou máme, tím opatrnější je třeba být ve vynášení jakýchkoliv soudů.  Grafolog není psycholog a liší se od sebe asi tak, jako obrazně řečeno, laborant od lékaře. To ve zkratce znamená, že jakékoliv hodnocení a „diagnózy“ člověku zabývajícím se rozborem písma naprosto nepřísluší. Problémem je, že v oblasti grafologie je erudovanost dána pouhým absolvováním kursu o různé kvalitě a ostatní je o sebevzdělávání, praxi, osobních vlastnostech, zralostí a v neposlední řadě soudnosti daného grafologa. Pokud člověk propadne pocitu neomylnosti a monopolu na názor, překračuje hranice dané jeho vzděláním a možnostmi, tak je s ním amen. Takoví lidé rozhodně nejsou přínosem pro danou věc, grafologie je nádherným koníčkem, který učí nejen „ jak poznat povahu člověka z písma“, ale nabízí přesah do oblastí nejen psychologie, ale i historie písma nebo filosofie.  Učí určitému pochopení povahy člověka a smíření se s ní. Rozbor písma skutečně není snadnou záležitostí a vždy se prostřednictvím druhého a jeho rukopisu konfrontujeme se sebou samým, tomu procesu se nelze ubránit a je nutné ho přijmout a správně zpracovat.  Nikdy totiž skutečně nevíme, s kým máme tu čest  a schopnost vnořit se do písma druhého se nedá naučit z žádné literatury, ta se snad objevuje až po letech práce nebo je dána citlivostí grafologa, těžko říct a ještě hůře soudit.

O podpisech slavných.

Říká se, že podpis je naše vizitka. S jistou mírou nadsázky s tímto tvrzením lze souhlasit, ovšem věc se nemá tak snadno a jednoduše, jak se na první pohled zdá. Podpis je nejlépe hodnotit v kontextu celého textu, protože pouze a jedině tak se dá zjistit, na kolik je podpis záměrný a představuje více vědomé sebeprezentace nebo zda se se od zbytku rukopisu nijak výrazně neliší, ať již velikostí nebo jinými znaky.  Podpis nelze také zaměňovat s parafou, pokud někdo každodenně podepisuje desítky dokumentů, vytváří si z úsporných důvodů jen jakousi zkratku, která mu dovoluje zrychlit a zjednodušit tuto činnost.  Nicméně i v takovéto zkratce se projevuje jeho osobnost, avšak nejedná se v pravém slova smyslu o podpis. Podpis je do značné míry výsledkem záměrné činnosti, představuje symbolický, byť často nevědomý obrázek toho, jak chceme působit na druhé i na sebe. Již malé děti trénují svůj podpis, sotva se naučí psát a jeho podoba se mění od dětství k dospělosti spolu s námi tak, jak se měníme i my. Zhruba platí, že nakolik věnuje člověk pozornost svému podpisu, natolik mu záleží na tom, jak se jeví světu.  Jsou podpisy, které nikterak nevybočují z celkového obrazu písma toho kterého pisatele, jsou podpisy, které svou jinakostí a snahou zapůsobit vskutku překvapí.

Podpis je, na rozdíl od zbytku rukopisu, u význačných osobností celkem dostupný a každý z nás se snadno prostřednictvím internetu může podívat, jak vypadá podpis státníka nebo jiného performera. Pojďme se nyní společně podívat na pár podpisů, třeba ze světa politiky a moci a pokusme se z nich něco málo vyčíst.

Notoricky známý je například podpis Adolfa Hitlera. K nahlídnutí například na stránce  http://g.cz/13-podpisu-slavnych-lidi-vyctete-z-nich-neco    Co z něho můžeme vyčíst?  Na první pohled zaujmou tlakové přeškrty – symboly agrese a nesouhlasu, velká mezera mezi znakem, který má pravděpodobně symbolizovat křestní jméno, nicméně má tvar rozvlněného blesku   – neochota dělit se se světem o své soukromí a potřeba vystupovat útočně, větší první písmeno „H“ – snaha o dojem velikosti. Ve většině případů měl podpis pana Hitlera sestupný sklon, což svědčí o neveselém stavu mysli. K nahlédnutí například na  https://cz.pinterest.com/bielmay/signatures/.  Celkově jeho podpis působí nestabilně a poněkud nešťastně. Velké mezery mezi křestním jménem a příjmením v obecné rovině značí propast mezi soukromým a veřejným já a také značnou disproporci v jejich prožívání.  Příjmení je ještě jakžtakž čitelné, ale křestní jméno (jedná-li se vůbec o zkratku křestního jména) rozhodně nikoliv.  Snad se ještě sluší dodat, že písmo obsahuje jak oblé tak ostré tvary, úhly i girlandy, tlaková místa i znaky ochablosti, usekané koncové tahy. Co z toho plyne?  V první řadě nevyrovnanost a problémy se sebepřijetím  následované  nespokojeností a nedůvěrou ,  zdůraznění pasivní vůle před přirozeností, agrese nad pochopením, pocity osamocenosti a smutku přebíjené snahou o přijetí ve veřejném životě. Lidé, kteří mu byli blízko ho znali nejspíš poněkud jinak, než jak se jevil světu.

Zajímavý podpis má například prezident Ruské federace  Vladimír Vladimírovič  Putinhttps://cz.pinterest.com/pin/518899188297522129/ Co se dá o něm z jeho podpisu vyčíst?  Podpis je výrazně arkádový tzn. uzavřený, sklon stoupavý, dynamický, oblý. Koncový tah uzavřený arkádový, první písmeno mírně větší. Z jiných ukázek vím, že jeho podpis je konzistentní se zbytkem rukopisu,  podpis je jen mírně větší, což je přirozeným jevem.  Dominantním jevem je uzavřenost, o tom co si myslí a co si přeje, ví opravdu jen on sám. Podpis vyjadřuje stabilitu a určitý druh pevnosti a odolnosti. Nepatří zrovna mezi upovídané typy, spíš o všem dlouho přemýšlí a je mu prostá jakákoliv forma ukvapenosti. Nicméně patří k lidem, kteří můžou velmi překvapit, neboť není na něm poznat, co má za lubem. Převládá pozitivní ladění a jakási radost ze života,  je orientován na cíle a ideály a přednost mají u něj fakta než nálady a řeči. Nedá se snadno ovlivnit a dokáže si sjednat respekt, protože pokud mu o něco jde, tak dokáže být tvrdým soupeřem.  Silná, pro veřejnost uzavřená osobnost.

A do třetice se podíváme na podpis příštího prezidenta USA Donalda Trumpa. https://sk.wikipedia.org/wiki/Donald_Trump    O čem nám vypovídá takovýto podpis? V písmu jsou dominantním znakem uhlové tahy ve tvaru trojúhelníků, výrazný koncový vracivý tah, úzké tlakové vertikální písmo a křestní jméno spojené s příjmením.  Celý podpis působí až neskutečně kompaktně a tvrdě, tah písma se často vrací, kříží se a znovu vybíhá vpřed. Takto výrazně úhlový rukopis vypovídá o velké pasivní vůli svého nositele, odolnosti a vytrvalosti. Spojení křestního jména s příjmením nám napovídá, že máme co dělat s člověkem, jehož veřejná i soukromá role je pod jednou taktovkou a sebevědomí takového člověka je zpevněné a zdánlivě neotřesitelné. Jeho rodina a jeho práce jsou spojeny a toto spojení mu vyhovuje. Trojúhelníkové tahy vypovídají o agresi v prosazování svých zájmů a takto vedený koncový tah symbolizuje sníženou schopnosti komunikace s lidmi jiného názoru a všeobecně o menší míře tolerance. Je samozřejmé, že tento životem vybudovaný postoj má své kořeny v opačných hodnotách v dětství, ale to tak prostě někdy bývá. Jeho slabá místa leží právě tam, překrytá důmyslnou slupkou tvrdosti a rozhodnosti. Tento muž, i kdyby dvakrát padnul, tak po třetí znovu vstane.

O čem nám tedy vypráví podpisy státníků? Třeba jen o tom, že i politik je obyčejný člověk se svými strachy a slabými místy. Bez slabosti v člověku není jeho síly a proto snad ani nepřekvapuje poměrně častý výskyt úhlového písma v podpisech představitelů moci. Poměrně časté jsou i koncové vracivé, usekané nebo naopak vržené tahy, které nám vypráví o uzavřenosti nebo verbální agresi svých nositelů. Podpisů slavných lidí se dá prostřednictvím internetu najít celá řada, jsou také lidé, kteří podpisy sbírají, a není jich zrovna málo.  Jejich rozborem se nám otevírá trošku jiný pohled na osobnosti našeho života a snad může přispět, z nového úhlu pohledu, k pochopení jejich chování a postojů.

Olga Hepnarová

 

O naší nejznámější osminásobné vražedkyni z počátku osmdesátých let a zároveň poslední ženě odsouzené naší justicí k trestu smrti toho bylo již napsáno víc než dost. Pojďme se spolu podívat, co o ní vypovídá její písmo (konkrétní rukopis je k nahlédnutí např. na stránkách http://murderpedia.org/female.H/h/hepnarova-olga-photos.htm )

V době napsání dopisu do redakcí Svobodného slova a Mladého světu bylo pisatelce třiadvacet let. Rukopis působí strohým ostrým avšak obsažným dojmem, vše je podřízeno pohybu a věcnosti sdělení, forma je pro pisatelku nepodstatná, čitelnost střední až horší. Mezi dominantní znaky rukopisu dále patří vertikálnost, úzké písmo, rychlost, pravoběžnost, vysoká individuálnost, obroušení tvarů, variabilita formy a velký rozsah délek, zvláště zdůrazněné jsou délky spodní, které často zasahují do dalšího řádku.  Z vazby je upřednostňován úhel a nitka, místy arkáda. Písmo je ostré, střední zóna malá, forma rozmytá, vyjádřená často jen náznakem a čitelná pouze v kontextu celého slova, krycí tahy. Velikost písma střední, kolmé až lehce pravosklonné, zdůrazněné uvozovací tahy pod linkou, diakritika nedbalá, řádek mírně rozkolísaný, okraje úzké. Písmeno „ k“ je zdůrazněné, psáno verzálkou. Zajímavý je způsob napsání písmene „O“ v podpisu, které je jakoby rozdělené na dvě poloviny, podpis umístěn vpravo, trochu větší než text a v křestním jméně celkově oblejší.  Poněvadž se zde nejedná o kompletní grafologický rozbor, spíše o takový zběžný náhled, s těmito zjištěními si prozatím vystačíme.

Na dopise je poněkud zarážející skutečnost, že ačkoliv se jedná o zásadní prohlášení k zamýšlenému činu, je psán poněkud nedbalou formou a dokonce s malými opravami. Jedná se o spontánní písemný projev. Pro pisatelku je zcela nepodstatné, jak bude její písemný projev působit z estetického hlediska, má na zřeteli pouze a jedině obsah svého sdělení a tomu podřizuje vše.

Rukopis nese znaky schizothymního ladění, pisatelka je orientována především na sebe, je introvertní a z principu nedůvěřivá vůči ostatním a proto primárně v opozici vůči okolí. Z vnějšího světa upřednostňuje fakta a ideály, je jí bližší myšlenkový svět než svět vztahů, každodenních maličkostí. Písmo působí na první pohled chladným tvrdým dojmem, má dynamiku, ale je zcela věcné a zjednodušené až na hranici samotné čitelnosti. Na druhém až tak nezáleží, prioritní je obsah a ne forma, sdělení a ne čtenář. Poněkud násilným dojmem působí zapojování písmene „k“, pohyb v podobě ostrých úhlů směrem nahoru i dolu je dominantní v celém písmu, což vypovídá o napětí a agresivitě autorky.  V písmu je velmi málo oblých tvarů svědčících o příklonu k radostem života, výjimku tvoří napsání křestního jméno v podpise, které vypovídá o citovosti a zároveň o potřebě ochrany sebe sama a vzbuzuje dojem symbolického rozdělení osobnosti na dvě poloviny. Z jednoho znaku ovšem nelze usuzovat na duševní stav pisatele, to grafologickému posouzení naprosto nepřísluší. Jen se zde o tom zmiňuji jako o pozoruhodné zajímavosti.

Jaká tedy byla Olga Hepnarová?  Osamocená ve svém světě. Inteligentní nedůvěřivá mladá žena s narušenými vztahy, chladná a nešťastná zároveň, samotářka již od dětství. Umí jasně formulovat své názory, vystihnout to podstatné, chápat podstatu věcí. Avšak nerozumí lidem ani sama sobě a nepochopení toho, že její problémy jsou čistě citového a vztahového rázu ji nutí hledat vysvětlení v knihách. Hodně čte, hodně přemýšlí, buduje si celé myšlenkové světy, které jí nahrazují komunikaci se světem lidí. Její introverze jí znemožňuje zapojit se do reálného každodenního života, kde opakovaně naráží na odpor a averzi, druhé nechápe a druzí nechápou jí. Cítí, že je jiná a z její jinakosti roste pomalu ale jistě nenávist k lidem, kteří ji nejsou schopni akceptovat. Její duše chladně kalkuluje jak si vyrovnat své účty se světem, který jí nepřijal. To, že ona v prvé řadě nepřijala svět, ji pravděpodobně nepřijde ani na mysl, neboť vše vztahuje pouze k sobě a pro druhé nemá pochopení. Její měřítka spravedlnosti jsou už dávno pokřivená, ve svém vnitřním světě bloudí a točí se stále dokola kolem svých vlastních myšlenek a představ, které nedokáže a neumí konfrontovat s realitou života. Olze byla při vyšetřování měřena inteligence a zjištěné výsledky byly v pásmu mírného nadprůměru, psychická porucha u ní nebyla diagnostikována. Z dochovaných záznamů se lze dozvědět o ní mnohé, dochovaly se její dopisy, záznamy výpovědí z vyšetřování psychiatry, její poznámky. Není to vůbec veselé čtení. Pro její čin neexistuje ospravedlnění, nicméně se člověk nedokáže ubránit pocitu smutku, nad tou nešťastnou emočně vyprahlou duší. Rozbor jejího rukopisu už jenom dokresluje obraz mladé ženy, pomáhá nám jí pochopit v její lidskosti a v té jí nesoudit.

Není od zajímavosti, že podobný typ písma nacházíme spíše u mužů s vyšším vzděláním a vysokým stupněm asertivity, kteří si dokáží vybudovat kariéru právě na těch vlastnostech, které dovedly Olgu až k jejímu hrůznému činu. Samostatné myšlení, nezávislost v úsudku, jistá dávka introverze a agresivity v prosazování svých cílů, akceschopnost, osobitost a energičnost jsou vstupenkou do světa úspěšných manažerů a podnikatelů všeho druhu. Někdy je zkrátka příliš tenká hranice mezi psychickými dispozicemi, které vedou k našemu prospěchu či naopak nikoliv.

O živlech a jiných typologiích.

Člověk hrozně rád dělí celek na malé části, aby se vyznal. Svět poznání je plný rozličných taxonomií a všelijakých schémat, snad neexistuje nic, co bychom nerozdělili do tříd, kategorií či typologií. Usnadňuje nám to pochopení, zjednodušuje myšlení. Tak si i ve světě grafologie pomáháme  zařazením druhu písma k jednotlivým typologiím, což je logické, praktické a koneckonců pochopitelné. Pokud opominu standardně užívané typologie z oblasti psychologie, pak se dostáváme na půdu typologií vycházejících z různých zdrojů a dělících lidi do tříd podle příslušných znaků.  Zjednodušuje to naše pochopení a usnadňuje popis povah. Ale všechno má své ale a platí pouze v rámci svých možností.

První co se nabízí k nějaké typizaci jsou pochopitelně živly. Budeme vycházet z klasického dělení na dvakrát dvě poloviny a zabývat se ohněm, větrem, vodou a zemí.  Přiřazení k živlům má své opodstatnění, člověk je součástí přírody a je tvořen na stejném principu. Podíl vody v lidském těle odpovídá zhruba podílu vody na této planetě, pokud zem pochopíme jako tělo a oheň za energii života, naše duše je logicky přiřazena větru. Zamyšlení nad živly není jenom takovou jednoúčelovou umělou stavbou, má svůj význam a naše pochopení tohoto základního principu nám může pootevřít bránu mysli a zahlédnout věci v souvislostech dříve netušených.  Člověk je žena a muž, to je první dělení na dvě poloviny, které musíme v naší mysli vykonat. Muž vstupuje při koitu do ženy, takže žena je pasivní a muž aktivní prvek, bez kterého není možný vznik nového života. Voda teče po zemském povrchu, stejně jako krev koluje v našem těle v žilách a cévách, poháněna energií dávající teplo, stejně jako země má i tělo své ohnivé jádro v srdci. A náš nádech a výdech podobá se větru, kdy analogie s jeho intenzitou se sami nabízejí. Pokud si představíme matičku Zemi, tak středem je oheň, od středu směrem ven následuje země, voda a vzduch v jasně daném pořadí. Pořadí vytváří základní schéma vzorce života, na stejném principu je vystavena jakákoliv buňka, vidíme jej na obrazu například jablka nebo vejce. Podobenství není náhodné ani samoúčelné, život, jak ho známe, je postaven na stejném principu. Druhé dělení můžeme položit na základech toho co je pevné a toho, co se pohybuje. Pevné je tělo, v jehož žilách krev teče a pevné je srdce, ten zdroj energie, který ohřívá vzduch, jenž vydechuje. Samotné přiřazení k živlům je tedy podřízeno podobenství s člověkem i Zemí zároveň.  S podobenstvími je to vůbec těžká věc, pokud vezmu nejznámější text plný podobenství, Nový zákon, tak mám dojem, že lidstvo si všímá obsahu a opomíjí předanou informaci uloženou ve formě, kde podobenství reprezentuje základní představu o dualitě všeho, tedy i o poučení formou kázání. Ale to už jsem poněkud více odbočila a s živly to příliš nesouvisí, takže zpět. To co je dané hmotné, materie, je přiřazeno k ženě, neboť ona je pasivní a to co vstupuje, energie, je přiřazeno k muži. Pokud člověk zemře, zůstává tělo i krev, ale člověk již nedýchá a je chladný. Jedno ani druhé není živé, pouze spojení obou vytváří a je životem. Proto pokud uvažujeme o živlech, musíme uvažovat o principech života. Pokud budeme chtít toto schéma naroubovat na schéma intro a extraverze, stability a lability tak nám vznikne následující:

Země – tělo – stálost – žena – stabilita – introverze – flegmatik

Voda – krev – pohyb – žena – labilita – introverze – melancholik

Oheň – srdce – stálost – muž – stabilita – extraverze – sangvinik

Vzduch – dech – pohyb -muž – labilita – extraverze – cholerik

Zajímavé je, že s přiřazením vody a země nejsou žádné problémy, jiná situace nastává s mužskými živly. Zdá se, že nás něco nutí do rovnice protikladů k vodě dosazovat oheň, ale oheň je stabilním prvkem a jeho plameny rozfoukává vítr, naopak tomu rozhodně není. Nicméně je to energie a pojem energie máme jaksi spojený s pohybem, což je pouze mylná představa, kdy zaměňujeme v představách prezentaci za potenciál. Což je ovšem, v obecné rovině, častá chyba v myšlení.

Přiřazování k živlům se používá často a dokonce třeba i v tarotu. I zde se různí autoři těžko shodnou, tedy, všichni se shodnou na tom, že poháry symbolizují vodu, to je asi tak vše. Vlastně mi to přijde poměrně zajímavé, že jediná voda je pro všechny tak jednoznačná. Tarotové karty se dělí na čtyři barvy – kalichy, meče, pentakly a hole. Symbolizují rovněž rovinu rozdělenou křížem dvou rozdělených rovin s jedním středem. Pokud převedeme karetní symboliku na principy životních energií, můžeme se zamyslet nad tím, co je spíše symbolem materie a co energie, co symbolizuje mužský a co ženský princip, co je v pohybu a co je stálé. Analogie s tělem člověka nás spolehlivě dovedou k pochopení symboliky tarotu.

Každá typologie slouží pouze k zjednodušení a usnadnění, největším omylem by bylo chápat ji tedy doslovně. Písmo můžeme chápat ve smyslu živlů, kdy si pomůžeme představou naší Země, kde ohnivým středem je řádek, což se rovná středu a zároveň bodu Já a směrem od tohoto bodu se nám v pevně stanoveném pořadí objevují ostatní živly. Nedomnívám se však, že by meditace nad jednotlivými písmeny patřila do království grafologie, spíše tím otvíráme dveře úplně někam jinam. Jen pro úplnost to sem přidávám. Velmi zjednodušeně si můžeme u písma všímat, zda vyjadřuje více pohyb a tedy energii vzduchu a vody, či se drží středu a tedy ohně a země. Analogie s živly jsou zjevné, všichni si snad dovedeme představit pisatele s ohnivým srdcem avšak pevného jako skála, nebo jeho protiklad vodní tříšť ve vzduchu či zvolna padající mlhu. Hrátkám s fantazií se meze nekladou.

Podobenství nám pouze pomáhá v pochopení, není axiomem, jen myšlenkovým konstruktem, takovými berličkami na cestě k pochopení. Například v barevné typologii užívané v módě se běžně pracuje s pojmy ročních období a je to plně funkční přístup značně usnadňující práci se škálami barev oblečení, doplňků i líčení. Znalost typologie je zkrátka nástrojem, jehož pochopení a osvojení nám ulehčuje orientaci v té dané problematice. Má nám sloužit a ne nás omezovat. Každou typologii je třeba proto takto chápat a nezapomínat na to, že člověk je živá bytost a nevejde se do žádných předem připravených schémat, pouze se k něčemu blíží a od jiného vzdaluje. Typologie slouží k pochopení a usnadnění, ne však ke kategorickému zařazení. Pokud toto budeme respektovat, stane se typologie naším dobrým pomocníkem a nepovede nás cestou  omylů a chyb v uvažování.

O představách, podpisu a reklamě

Každý člověk má o sobě určitou představu a z té pak vychází představa o světě, jako takovém. Vypadá to možná poněkud zvláštně, ale většina toho, co si myslíme a považujeme za fakta, jsou skutečně pouhé představy o tom, co je, nebo by mělo být. Představě o sobě říkáme jinými slovy sebepojetí. Takové sebepojetí vychází z našich fyzických i psychických dispozic, z toho, jak nás formovala rodina, prostředí, doba, zážitky, zkrátka všechno, s čím jsme přišli a stále přicházíme do kontaktu, přičemž základní rámec je dán v prvních letech života. Naše sebepojetí nám určuje prostředky, které volíme v chápání světa, skrze něj hodnotíme druhé i sebe sama. Sebepojetí jasně definuje rozsah našeho vnímání reality, priority naší pozornosti, našeho zájmu i nezájmu. Každý tak žijeme ve svém, na míru vytvořeném světě. Člověk, který má například o sobě představu, že je pořádný, (pořádek navozuje pocity jistoty z jakési předvídatelnosti a stability) volí vše, kde je jasně daná struktura a tedy pořádek a naopak, je selektivně slepý k věcem, které neodpovídají jeho představám o světě. Pořádek a systém naopak volí takového člověka, aby ho vytvářel (ale to už je poněkud složitější záležitost na pochopení a upřímně řečeno, jsou věci, o kterých nesnadno mluvit, protože nabourávají běžně panující představy o člověku). Jsou faktory utvářející naše sebepojetí, které jsou nám dané, a s tím nic nenaděláme, mezi ně patří především zděděné psychické a fyzické dispozice a podmínky, do kterých jsme přišli na svět. Jsou faktory, které si volíme a mezi ně patří třeba naši přátelé, práce, způsob života. Utváření sebepojetí je složitý proces, v kterém je mnoho proměnných a jeho projevem je celá naše osobnost.  Sebepojetí estrádního umělce a dělníka u pásu budou poněkud odlišné a ona odlišnost nebude dána pouze vrozenými vlastnostmi, ale i pečlivě vybudovanou (či nebudovanou) personou toho či onoho. Naše osobnost je tedy spíš proces daný okolnostmi než neměnná danost, proces postavených na definovaných základech, ale přece jenom živý proces.

Na kolik je naše sebepojetí budované a sebeprezentace záměrná je v rukopisu celkem dobře poznatelné na poměru přirozenosti a záměrnosti posuzované písemnosti. Část našeho projevu, kterou si do jisté míry upravujeme podle dojmu, kterým chceme působit, je nejvíce zřejmá, pokud se na písemnost nedíváme zblízka. Malou pečeť symbolizuje právě podpis, v kterém se jasně střetává ona danost s volitelností, vrozenost se záměrností. Poměr oné přirozenosti vůči záměrnosti přesně odpovídá poměru našeho vrozeného a vybudovaného sebepojetí. Totéž se dá říci pochopitelně i o písmu, navíc velmi záleží nakolik je náš podpis přiměřený našemu rukopisu, či naopak. Podpis je v tomto ohledu neocenitelným zdrojem informací.  Otázka sebepojetí, respektive souladu mezi tím, za koho se považujeme a tím, co volíme je hojně využívána především v reklamě.  Správný reklamní produkt je zacílený na předpokládané sebepojetí potenciálního zákazníka, pokud ho nezasáhne, tak po něm pouze steče a záměr přijde vniveč. Naše sebepojetí resonuje třeba s jistou škálou barev, preferencí pocitů či faktů a v neposlední řadě i s rukopisem. Všichni si snad dokážeme představit druh písma na technickém výkresu a písmo, které bychom zvolili pro pohádkovou knížku, aniž bychom dlouho přemýšleli, proč je tomu tak.  Naše představy budou v tomto ohledu pravděpodobně široce sdílené. Ono extrémy každý vidí, ale méně výrazné znaky téměř nikdo nevnímá.

Poznáním a pochopením našeho sebepojetí se nám někdo může hladce dostat pod kůži, vzbudit pocit potřeby toho či onoho, či nás vmanipulovat do situací, do kterých se pohrneme s pocitem, že tohle přesně sami chceme. Naše chování, ať již spotřebitelské nebo v obecné rovině, zkrátka vytváří určitý vzorec, podle kterého se stáváme čitelnými a tady ovladatelnými pro ty, kteří nás ovládat chtějí. A tak si kupujeme věci, které nepotřebujeme a dokonce nás někdy ani moc netěší, honíme se za penězi a zážitky, někdy dokonce padáme do dluhových pastí. Pokud jsou naše představy hodně vzdálené naší přirozenosti pak trpíme pocity úzkosti, marnosti bytí, nesmysluplnosti konání. Život se nám zdá bez barvy, chuti a zápachu a toužíme zažít něco opravdu živého. Místo toho propadáme televizním seriálům, alkoholu, drogám a honu na čarodějnice. Každé vytržení z nudy bereme útokem, ať to je akční film, fotbalové utkání, pornografie nebo demonstrace za nebo proti čemukoliv. Sami se sebou máme problém vydržet a tak se chytáme všeho, co je nám nabízeno. Hra o naše představy je velmi nebezpečná hra, neboť je v ní málo vítězů a miliony poražených. Představa, že jsme pány svého rozhodování je skutečně hodně naivní iluzí. Prvním krokem k zvládnutí téhle hry na pasáka a stádo je poznání sebe sama. Tolik nám na sobě záleží, tolik se bereme smrtelně vážně, že poslední, koho chceme skutečně poznat, jsme my sami.

 

Proč každý volí sebe

Člověku je dáno duální vnímání jsoucna, neboť člověk sám je v první řadě mužem a ženou. Teprve spojením protikladů dochází k vytvořením jednoty, což velmi dobře zobrazuje monáda jin a jang, kdy každá jedna polovina v sobě obsahuje zárodek té druhé. Mentální vzorec, který dělí celek na dva protiklady nás zásadním způsobem orientuje v chápání světa.  Naše mysl je prostě nějak uzpůsobená a veškeré myšlenkové operace probíhají pod jedním základním vzorcem a tím je, že černá není bílá a jedna a jedna jsou dvě. To je pro nás samozřejmé a jediné možné, bez takového základního rámce by naše myšlení ztratilo pevné základy a lidově řečeno, nemělo by hlavu ani patu.

Proč o tom píši? Protože v rozboru písma se dříve či později srazíme s duálním chápáním významů jednotlivých znaků, či skupin znaků a k tomu je třeba zaujmout obezřetný postoj a potlačit naši přirozenou tendenci k dělení celku na dva protikladné tábory. Tak především je nutné držet na paměti, že každá povahová vlastnost má svou odvrácenou tvář a proto nelze za žádných okolností sklouzávat k hodnocení rukopisu na ose dobrý – špatný, vhodný – nevhodný a podobně. Celkem dobrou pomůckou je představa oné monády jin a jang a pochopení pomocí hlubokého procítění grafického znázornění toho, co nám sděluje. Naučit se vnímat formou pouhé percepce, nehodnotit, nesoudit, nevytvářet si domněnky, prostě nefantazírovat a nepřeceňovat významy znaků a jejich spojitost s povahovými rysy.  Rukopis sám o sobě poskytuje ohromné množství informací o svém nositeli, křečovitá snaha vše nějak vysvětlit a dát do smysluplných souvislostí ničemu dobrému nepřispěje.  Naučme se tedy jen tak vnímat a upozaďme se nejvíce, jak jen to bude možné, je to cesta k pochopení druhého a tedy i sebe sama.

Vnímání tvarů se dá, podle mého skromného názoru, nejlépe ozřejmit na vnímání základních obrazců jako je například kruh nebo trojúhelník, výrazněji na jejich prostorových formách – tedy kouli a jehlanu. Nechci nutit laskavého čtenáři k meditaci, ale bez schopnosti procítění tvarů se nelze smysluplně zaobírat rozborem rukopisu. Každý tvar je výrazem určitého typu energie a proto nějak působí v naší psychice.  Zjednodušeně řečeno, každý z nás volí ze svého okolí i ze sebe přesně takový druh energie, s kterou je spřízněn nebo kterou potřebuje. To je ten důvod, proč je každé písmo originální pečetí svého majitele. Dá se říci, že, vše je pouhým druhem energie, jenž má zástupné formy projevu. Pokud uděláme malou odbočku od písma, tak například reklamní agentury umí s tímto faktem počítat a umí přesně navolit ten správný obal pro ten správný druh zákazníka. Princip je zdánlivě jednoduchý a dá se říci jednou větou „Každý volíme sebe“.  Praktická stránka věci ale už tak jednoduchá není, někdy volíme „sebe“ vědomě a záměrně, jindy zcela nevědomě a jaksi mimoděk. Stejně tak je to i s naším písmem, některé prvky si vybíráme, protože se nám prostě líbí a chceme jejich prostřednictvím vytvářet o sobě zamýšlený dojem, jiné naší zaměřenou pozorností ani neprojdou. V obou případech neznáme pravé příčiny naší volby, prostě se poddáváme potřebě psát právě tak, jak píšeme. V tomto ohledu o sobě lidé zpravidla mnoho nepřemýšlí.

Upřímně řečeno, nejsem si jistá, zda schopnost vnímat tvary na úrovni jejich působení na psychiku je u každého stejně vědomá, nicméně pro schopnost správně analyzovat rukopis je bezpodmínečně nutná. Schopnost empatie není každému dána ve stejné míře, nicméně nějaký dar vcítit se máme každý. Jisté citlivosti se lze, jako ostatně téměř všemu, naučit. Můžeme se naučit vidět dříve přehlížené a chápat to, co pro nás nemělo žádný význam. Svět kolem nás je plný informací a my z nich vědomě vnímáme pouze malou část. Záleží jen na nás, chceme-li to změnit.

Vertikální kontra horizontální způsob bytí

 

V rukopise se odráží naše preference způsobu existence, kterou zjednodušeně můžeme nazvat horizontální nebo vertikální. Nejdříve by bylo dobré ujasnit si pojmy. Jaké tedy chování lze zahrnout pod výraz vertikální?  V obecné a zjednodušené formě se jedná o postoje, které jsou orientovány na sebe a jakékoliv zisky, ať už materiální nebo duchovní podstaty. Naproti tomu pod pojmem horizontální způsob bytí si lze představit orientaci spíše na vztahy a z nich vyplývající benefity. Vertikála vedená z pekla tělesnosti vzhůru k nebi všech idejí je ve svém středu protnuta horizontem času z minulosti do budoucnosti a tvoří symbolický kříž našeho bytí. V zásadě jde jen o to, které z těchto dvou linií dáváme přednost, neboť je s námi ve větším souladu. Velmi zjednodušeně řečeno, v písmu preferujeme směr, který nám vyhovuje ve své podstatě, směr ovšem jako takový, je v podstatě jenom symbolem našeho zaměření. Rukopis není až tak výslednicí naší volby, jako projevem naší přirozenosti. Už v kresbách malých dětí se objevuje souvislost s pozdějším typem rukopisu, v kterém se střetává krom jiného záměr vytvoření nápodoby písemného vzoru s vrozenou tendencí k zobrazování určitých typů linií. Zdaleka se nejedná pouze o preferenci vertikál či horizontů, možností volby grafického projevu je skutečně mnoho.

Vertikální písmo je výrazem ambicí i jakéhosi neklidu, potřeby ukotvení v idejích nebo hmotě, horizontální písmo totéž ukotvení hledá v čase a v lidech kolem sebe. Oba způsoby existence mají cosi do sebe a navzájem se vyvažují. Jeden je ovšem druhému Achillovou patou, což patrně není nikterak překvapující. Vertikální tahy jsou častější v mužském písmu a ženské písmo je spíše orientováno do šířky, ale jsou četné výjimky, neboť lidská duše se zřejmě nedělí na holčičky a chlapečky. Ostatně, nenapadá mě důvod, proč by tomu mělo tak být.

Vertikální způsob bytí lze tedy charakterizovat jako honbu za něčím co chceme získat, nebo co nás nějakým způsobem přesahuje. Jistoty hledá pisatel v sobě nebo v cílech, ke kterým se upíná. Vztahy k ostatním nejsou zdrojem jeho síly a stability. Za symbol takového života lze zvolit třeba obrázek rakety nebo gotického chrámu, jistě každého z nás napadne více variant. Podstatný je pohyb vzhůru nebo dolů, touha mít spojená s nejistotou, neboť vše vysoké zdá se nám poněkud vratké a nejisté (kdo z nás trpí závratí z velkých výšek a za nic na světě by nesfáral do hlubin země, ten ví naprosto přesně, o jakém pocitu právě píši). Kdo mnoho chce, tomu mnoho schází, a proto je v tomto ohledu zranitelný. Kdo mnoho ví, ten mnoho pochybuje, a proto mu na realizaci schází rozhodnost. Touha je bič, který takového člověka žene pracovat, studovat, stát se slavným, prostě někým a vybírá si svou daň ze zisku v pravidelných dávkách.

Horizontální způsob bytí není na první pohled tak riskantním a vyčerpávajícím, jako jeho protějšek, leč zdání klame. Potřeba vztahů a rodinného zázemí je tenkým ledem, na kterém se musí našlapovat opatrně, aby se neprobořil pod tíhou setrvalého příměří. Důležité je vše co bylo a vše co bude, co si kdo přeje a jak mě druzí přijímají. Takový pisatel je přirozené obratný v sociálních vztazích, jsou zdrojem jeho sebepojetí, jeho životních jistot. Láska k druhému snadno sklouzne k sebelásce a manipulaci druhým, důležitost všedního dne se stává srdcovým esem. Hrůza ze samoty často pokřivuje zrcadlo světa. Symbolem může být poklidný venkovský statek nebo obrázek vah.  Kdo chce vyjít s každým, těžko vyjde sám se sebou. Kdo nechce vědět, ten nepochybuje, a proto se často nestačí divit. Potřeba klidu a stability dokáže napáchat za nešťastných okolností veliké škody, povětšinou jsou však lidé horizontálně orientovaní klidným rodinným přístavem a oblíbenými spolupracovníky v zaměstnání.

V rukopise se objevují pochopitelně obě tendence směru, jedná se jen o to, jaký a v jaké míře ten či onen převažuje. Každý pokus o zjednodušení sebou přináší riziko bagatelizace a závěrem je nutné podotknout, že nelze brát uvedené charakteristiky doslovně, spíše pouze jako jakýsi rámec, v kterém se lze v případě rozboru rukopisu pohybovat. Rozbor písma je především rozborem nesčetných kombinací znaků, které vytváří pestrou paletu charakteristik více či méně výstižných a popisujících konkrétního pisatele. Každý povahový rys má svou světlou i stinnou stránku a je třeba to mít vždy na paměti. Neexistuje žádný špatný nebo dobrý pramenný rys lidské povahy, záleží vždy pouze na okolnostech a provázanosti s jinými vlastnostmi. Ostatně, předpokladem správného grafologického rozboru je schopnost nesoudit druhého a jen ho přijímat tak, jak se jeví. Tendence si domýšlet a vytvářet z jednotlivých znaků smysluplné příběhy je člověku vlastní, řekla bych, že všichni máme s takovými záležitostmi osobní zkušenost. Jedinou možností, jak z rukopisu vyčíst to jediné pravdivé je prostě nenechat se unést svou fantazií a sympatiemi či antipatiemi  k danému rukopisu. Jak je to nesnadný úkol, o tom v některém z příštích příspěvků.

 

 

O síle a strachu

Často se mě lidé ptají, k čemu je takový grafologický rozbor vlastně dobrý. Vždyť se znají nepochybně lépe, než by někdo cizí o nich mohl zjistit a druhého také prokouknou a to dokonce na první pohled. Přijde mi úsměvná ta všeobecně zažitá představa, že se známe nejlépe a víme, co děláme a proč to chceme, či nikoliv. V sobě se vyzná opravdu málokdo, do zrcadla se nedíváme tak často, jak by bylo kolikrát třeba a naše duše má několik pater, přičemž do suterénu rozhodně nechodíme. Rozbor písma ovšemže nemá zdaleka takové ambice jako jiné techniky, má svoje hranice, své jasně vymezené území a dál ani krok, ale v rámci těch hranic se o sobě můžeme dozvědět několik zajímavostí. Zpravidla je nositel rukopisu tak nějak tuší, ale co není vyslovené nebo v lepším případě napsané, to prostě jakoby vůbec nebylo a proto se s tím nepočítá. A to je vždy a za všech okolností veliká škoda. Představme si našeho pisatele jako hráče, třeba nějaké karetní hry, kdy z karet, které drží na ruce, vidí sotva polovinu. Jak se mu asi tak bude hrát a jaká je pravděpodobnost, že ho druzí obehrají o všechno? V životě se úspěch odvíjí od několika faktorů a sebepoznání je jejich základním kamenem.  Když nevím kdo jsem, jaké mám slabé a silné stránky, z čeho mám strach a proč, tak svoji partii se silným nemůžu vyhrát. Naše slabost a síla se totiž neodvíjí pouze od naší muskulatury a výše našeho vzdělání nebo konta, ale především od toho, na kolik se známe. Naštěstí většinou potkáváme protihráče podobné výkonnostní třídy, a proto se pohybujeme životem v harmonii s ostatními.

Každá bazální vlastnost je zdrojem jak síly, tak i slabosti, projevuje se jak v dobrém, tak i škodlivém směru. Na příkladu se pokusím vysvětlit, co přesně mám na mysli.  Například pokud se v písmu objevují úhly, tak se dá říci, že to jsou znaky jisté houževnatosti a zatížitelnosti, ale i agresivity a necitlivosti, pevnosti postojů a tedy důvěryhodnosti, ale i nedostatku pochopení a schopnosti vidět věci v širších souvislostech.  Jeden a ten samý povahový rys má mnoho tváří, záleží na kombinaci s ostatními znaky, ale i na okolnostech, kdy se probudí. Vypovídá o síle se prosadit, ale zároveň o strachu se odevzdat a ten strach z něčeho pramení a můžeme se začít bavit o tom, z čeho.  Navíc poznání našeho strachu nás začne smiřovat se strachem druhých a k jistému druhu pochopení povahy lidství.  Všichni se něčeho bojíme a paradoxně jsou naše obavy zdrojem naší síly, žijeme v duálním světě a proto všechno má svou odvrácenou stranu pevně spjatou se stranou viditelnou. Ostatně existuje pro to krásný symbol, symbol jin a jang.  Jak vidno, v našem písmu se odráží základní principy tohoto světa.

A na závěr jedno hezké podobenství. Písmo se dá připodobnit k stopám zvěře a práci grafologa k práci stopaře. Náhodný turista uvidí stopu ve sněhu a řekne si, že tady běželo nějaké zvíře. Stopař však nepotřebuje ani sníh k tomu aby viděl, které zvíře tudy běželo a kdy, zda vůbec běželo nebo se jen tak procházelo, zda bylo raněné nebo zdravé, zda to byl samec či samice a jak bylo třeba těžké a tedy staré. Pro stopaře jsou stopy zdrojem mnoha informací, pro turistu to jsou prostě jenom nějaké stopy.

DNA duše.

Rukopis obsahuje téměř nevyčerpatelné množství informací o svém tvůrci, záleží pouze na tom, zda jej dokážeme přečíst. Pointa množství informací je v tom, že rukopis obsahuje záznam jakéhosi vzorce, jehož prostřednictvím vnímáme svět a zároveň jsme jeho součástí. Přijímáme ze světa vše, co s námi v jakémkoliv ohledu rezonuje a nejsme schopni zpracovat nic z toho, co s námi nemá, do jisté míry ovšemže zdánlivě, nic společného. Údaje, které obsahuje náš rukopis jsou potom tedy, obrazně řečeno, jakési souřadnice v kterých se pohybujeme, záznamem DNA naší duše. Existuje naivní představa, že všichni žijeme ve stejném světě. Teoreticky jistě, v praktickém významu ovšem nikoliv. Jako je jiný svět pro malé dítě hrajícího si na pláži ostrůvku v Tichomoří a svět umírajícího starce kdesi v Evropě, stejně tak jsou odlišné světy nositelů dvou odlišných rukopisů. Úvaha o tom, zda je mezi lidmi více či méně odlišného než stejného, je v daném případě irelevantní.

Rozbor písma je pro toho, kdo je dostatečně vnímavý, skutečně malým dobrodružstvím, výpravou do duše druhého. V kursech grafologie se adept naučí významy rozdílů velikostí, tvarů, umístění písma na ploše a už jenom to se mu stává solidním základem k pochopení druhého jiného. Ale abych se nepohybovala pouze v teoretické rovině, pokusím se udělat malou exkursi do praktického rozboru písma. Vyberu si, jako předmět svojí úvahy například tvar písma z hlediska oblosti kontra ostrosti. Z grafologie víme, že oblé písmo prezentuje člověka, který nemá rád konflikty a upřednostňuje vše, co má citový náboj. Pisatel ostrého písma naproti tomu zaujímá konfrontační postoj ke světu a osloví ho spíše fakta. V jakém světě naši imaginární pisatelé žijí?  Autor oblého písma vnímá svět více přes emoce a nejen, že ho takový vnímá, on i v takovém světě žije. Nejde o to, že si volí, co ho osloví, jde o to, že na něj působí pouze to, co na něj působit může. Jeho vnímání skutečností je do značné míry selektivní, je dané nastavením jeho osobního vzorce. Lapidárně řečeno, jinak vidí les houbař a jinak dřevař, stejné se stává jiným pouhou percepcí.  Takže náš pisatel oblého písma žije tak trochu ve světě plném oblých tvarů, ve světě plném emocí, kde hlavní roli hrají vztahy, tvary a času je relativně dost (je zajímavé, jak vnímání času souvisí s vnímáním tvaru, ale o tom snad někdy příště).  Otázkou je, kdo koho vlastní, zda tento pisatel tento svět, nebo je tomu naopak. Otázka zní možná trochu šíleně, ale nelze jí nepoložit. O jistý druh vlastnění totiž skutečně jde, nelze se vyskytovat jen tak ve vzduchoprázdnu, vždy se vztahujeme k něčemu a to něco k nám a to jedno druhé utváří. Nejsmířlivěji zní, že je to vztah reciproční a tak se s takovou odpovědí klidně spokojíme. A co druhý pisatel, pisatel žijící ve světě náhlých změn a jasných faktů, kde se ten může potkat s pisatelem preferujícím oblost? Stručně a obrazně řečeno, pouze a jedině v průniku množin těchto dvou světů.  Z grafologického rozboru se nám tak pomalu stává rozprava na dobrou noc. Ovšemže, záleží na laskavém čtenáři, co si z tohoto vyprávění vybere a zda vůbec něco, neboť i on volí pouze tak, jak volit může, jak mu jeho vlastní svět dovolí.

Proč zrovna grafologie?

Je přece tolik testů, které dokáží člověka odhalit a ohodnotit, vystavit mu vysvědčení o tom jaký je a není a k čemu se hodí a k čemu třeba vůbec ne. To jistě, pointa se skrývá v tom, že se jedná o testy, které je třeba zadat a následně zcela záměrně vypracovat. Písmo je naproti tomu zcela přirozeným projevem osobnosti, píšeme, aniž bychom tím sledovali jiný záměr, než ten, že si potřebujeme něco zaznamenat. Nic víc a nic míň, jak prosté.  Rozbor písma má své výhody, které plynou z běžné dostupnosti zkoumaného materiálu napříč časem i prostorem.

Na jednu stranu je nutno říci, že pro mnoho účelů jsou vhodnější testovací baterie koncipované přesně pro konkrétní druh informací, které chceme získat. Rozbor písma nám nenabízí zjistit úroveň potřebných znalostí, nevypovídá toho mnoho o inteligenci pisatele, nezodpoví nám všetečné otázky, na které se můžeme zeptat prostřednictvím dotazníku. Na druhou stranu, ovšem, rukopis nelže, nedává prostor pro zkreslování dat o svém majiteli, nedá se opsat ani nějak natrénovat, je přirozenou pečetí naší osobnosti, je zkrátka takový, jaký je.  Samozřejmě, že písmo se dá, do jisté míry, všelijak záměrně měnit a napodobovat, po čase nuceného dohledu se ovšem vrátí do své přirozené podoby.  Určité tvary nám jsou prostě vlastní, stejně jako je nám vlastní naše chůze či barva hlasu. Není na tom nic divného, nikoho nepřekvapuje, že každý z nás má svůj nezaměnitelný otisk prstu, svoji DNA, svou osobnost. Rukopis patří k našim atributům výlučnosti stejně neodmyslitelně jako vše ostatní, co nás činí jedinečnou bytostí.

Zkoumání rukopisů se může z mnoha důvodů stát zajímavým koníčkem hraničící s krásnou posedlostí. Nutí se zamýšlet nad lidskou duší a všemi jejími projevy, hledá a nachází souvislosti tam, kde by ho dříve ani nenapadlo hledat a takové hledání ho pozvolna smiřuje ho s člověkem, což není až tak samozřejmá věc, jak by to na první pohled mohlo vypadat. Neboť jen v člověku se potkávají všechny možnosti světa, jaký ho známe. Jen formou lidské bytosti může zažít vesmír lásku i nenávist právě v takovém rozsahu, kterého je člověk schopen (existuje-li ve vesmíru větší rozsah dobra a zla než jsou hranice lidské bytosti, je otázkou značně záludnou). V každém z nás spí možnosti všeho, čeho jsme jako celek schopni. Písmo je do jisté míry volbou z těchto možností, z části nevědomou, z části záměrnou, v každém případě však naší volbou. A člověk volí to, co s ním v jistém slova smyslu rezonuje. Zvolíme si ze světa podle logického klíče výběru, který nám byl dán bez výjimky do vínku, abychom nad svými rozhodnutími nemuseli sáhodlouze přemýšlet. Vesmír nám moudře šetří čas, neboť ví, že by v mnoha případech možnost volby ohrožovala život sám. Čehož lze s úspěchem využít v oné grafologii nebo přímo ukázkově v reklamě či jiné formě marketingu. Neexistuje nic takového jako náhodná podoba rukopisu, stejně jako neexistují některé jiné náhody naší volby. Hledat souvislosti je trpělivá a pečlivá práce, v mnohém se podobá luštění detektivní zápletky. Nemnoho zastánců grafologie hledá souvislosti mezí písmem a typologiemi všeho druhu, věnují se projektivním metodám nebo dokonce třeba astrologii. O hvězdách nevím vůbec nic a k horoskopům zaujímám postoj mírné skepse, nicméně pro úplnost to zde zmiňuji. Na svých stránkách se chci věnovat grafologii z trošičku jiného úhlu pohledu, což je dáno samozřejmě mým osobním zaměřením, a to z pohledu více celostního, než jsou dané grafologické metody a postupy. Jak spolu věci souvisí, to je to, oč tu běží.