Často se mě lidé ptají, k čemu je takový grafologický rozbor vlastně dobrý. Vždyť se znají nepochybně lépe, než by někdo cizí o nich mohl zjistit a druhého také prokouknou a to dokonce na první pohled. Přijde mi úsměvná ta všeobecně zažitá představa, že se známe nejlépe a víme, co děláme a proč to chceme, či nikoliv. V sobě se vyzná opravdu málokdo, do zrcadla se nedíváme tak často, jak by bylo kolikrát třeba a naše duše má několik pater, přičemž do suterénu rozhodně nechodíme. Rozbor písma ovšemže nemá zdaleka takové ambice jako jiné techniky, má svoje hranice, své jasně vymezené území a dál ani krok, ale v rámci těch hranic se o sobě můžeme dozvědět několik zajímavostí. Zpravidla je nositel rukopisu tak nějak tuší, ale co není vyslovené nebo v lepším případě napsané, to prostě jakoby vůbec nebylo a proto se s tím nepočítá. A to je vždy a za všech okolností veliká škoda. Představme si našeho pisatele jako hráče, třeba nějaké karetní hry, kdy z karet, které drží na ruce, vidí sotva polovinu. Jak se mu asi tak bude hrát a jaká je pravděpodobnost, že ho druzí obehrají o všechno? V životě se úspěch odvíjí od několika faktorů a sebepoznání je jejich základním kamenem.  Když nevím kdo jsem, jaké mám slabé a silné stránky, z čeho mám strach a proč, tak svoji partii se silným nemůžu vyhrát. Naše slabost a síla se totiž neodvíjí pouze od naší muskulatury a výše našeho vzdělání nebo konta, ale především od toho, na kolik se známe. Naštěstí většinou potkáváme protihráče podobné výkonnostní třídy, a proto se pohybujeme životem v harmonii s ostatními.

Každá bazální vlastnost je zdrojem jak síly, tak i slabosti, projevuje se jak v dobrém, tak i škodlivém směru. Na příkladu se pokusím vysvětlit, co přesně mám na mysli.  Například pokud se v písmu objevují úhly, tak se dá říci, že to jsou znaky jisté houževnatosti a zatížitelnosti, ale i agresivity a necitlivosti, pevnosti postojů a tedy důvěryhodnosti, ale i nedostatku pochopení a schopnosti vidět věci v širších souvislostech.  Jeden a ten samý povahový rys má mnoho tváří, záleží na kombinaci s ostatními znaky, ale i na okolnostech, kdy se probudí. Vypovídá o síle se prosadit, ale zároveň o strachu se odevzdat a ten strach z něčeho pramení a můžeme se začít bavit o tom, z čeho.  Navíc poznání našeho strachu nás začne smiřovat se strachem druhých a k jistému druhu pochopení povahy lidství.  Všichni se něčeho bojíme a paradoxně jsou naše obavy zdrojem naší síly, žijeme v duálním světě a proto všechno má svou odvrácenou stranu pevně spjatou se stranou viditelnou. Ostatně existuje pro to krásný symbol, symbol jin a jang.  Jak vidno, v našem písmu se odráží základní principy tohoto světa.

A na závěr jedno hezké podobenství. Písmo se dá připodobnit k stopám zvěře a práci grafologa k práci stopaře. Náhodný turista uvidí stopu ve sněhu a řekne si, že tady běželo nějaké zvíře. Stopař však nepotřebuje ani sníh k tomu aby viděl, které zvíře tudy běželo a kdy, zda vůbec běželo nebo se jen tak procházelo, zda bylo raněné nebo zdravé, zda to byl samec či samice a jak bylo třeba těžké a tedy staré. Pro stopaře jsou stopy zdrojem mnoha informací, pro turistu to jsou prostě jenom nějaké stopy.