Vertikální kontra horizontální způsob bytí

 

V rukopise se odráží naše preference způsobu existence, kterou zjednodušeně můžeme nazvat horizontální nebo vertikální. Nejdříve by bylo dobré ujasnit si pojmy. Jaké tedy chování lze zahrnout pod výraz vertikální?  V obecné a zjednodušené formě se jedná o postoje, které jsou orientovány na sebe a jakékoliv zisky, ať už materiální nebo duchovní podstaty. Naproti tomu pod pojmem horizontální způsob bytí si lze představit orientaci spíše na vztahy a z nich vyplývající benefity. Vertikála vedená z pekla tělesnosti vzhůru k nebi všech idejí je ve svém středu protnuta horizontem času z minulosti do budoucnosti a tvoří symbolický kříž našeho bytí. V zásadě jde jen o to, které z těchto dvou linií dáváme přednost, neboť je s námi ve větším souladu. Velmi zjednodušeně řečeno, v písmu preferujeme směr, který nám vyhovuje ve své podstatě, směr ovšem jako takový, je v podstatě jenom symbolem našeho zaměření. Rukopis není až tak výslednicí naší volby, jako projevem naší přirozenosti. Už v kresbách malých dětí se objevuje souvislost s pozdějším typem rukopisu, v kterém se střetává krom jiného záměr vytvoření nápodoby písemného vzoru s vrozenou tendencí k zobrazování určitých typů linií. Zdaleka se nejedná pouze o preferenci vertikál či horizontů, možností volby grafického projevu je skutečně mnoho.

Vertikální písmo je výrazem ambicí i jakéhosi neklidu, potřeby ukotvení v idejích nebo hmotě, horizontální písmo totéž ukotvení hledá v čase a v lidech kolem sebe. Oba způsoby existence mají cosi do sebe a navzájem se vyvažují. Jeden je ovšem druhému Achillovou patou, což patrně není nikterak překvapující. Vertikální tahy jsou častější v mužském písmu a ženské písmo je spíše orientováno do šířky, ale jsou četné výjimky, neboť lidská duše se zřejmě nedělí na holčičky a chlapečky. Ostatně, nenapadá mě důvod, proč by tomu mělo tak být.

Vertikální způsob bytí lze tedy charakterizovat jako honbu za něčím co chceme získat, nebo co nás nějakým způsobem přesahuje. Jistoty hledá pisatel v sobě nebo v cílech, ke kterým se upíná. Vztahy k ostatním nejsou zdrojem jeho síly a stability. Za symbol takového života lze zvolit třeba obrázek rakety nebo gotického chrámu, jistě každého z nás napadne více variant. Podstatný je pohyb vzhůru nebo dolů, touha mít spojená s nejistotou, neboť vše vysoké zdá se nám poněkud vratké a nejisté (kdo z nás trpí závratí z velkých výšek a za nic na světě by nesfáral do hlubin země, ten ví naprosto přesně, o jakém pocitu právě píši). Kdo mnoho chce, tomu mnoho schází, a proto je v tomto ohledu zranitelný. Kdo mnoho ví, ten mnoho pochybuje, a proto mu na realizaci schází rozhodnost. Touha je bič, který takového člověka žene pracovat, studovat, stát se slavným, prostě někým a vybírá si svou daň ze zisku v pravidelných dávkách.

Horizontální způsob bytí není na první pohled tak riskantním a vyčerpávajícím, jako jeho protějšek, leč zdání klame. Potřeba vztahů a rodinného zázemí je tenkým ledem, na kterém se musí našlapovat opatrně, aby se neprobořil pod tíhou setrvalého příměří. Důležité je vše co bylo a vše co bude, co si kdo přeje a jak mě druzí přijímají. Takový pisatel je přirozené obratný v sociálních vztazích, jsou zdrojem jeho sebepojetí, jeho životních jistot. Láska k druhému snadno sklouzne k sebelásce a manipulaci druhým, důležitost všedního dne se stává srdcovým esem. Hrůza ze samoty často pokřivuje zrcadlo světa. Symbolem může být poklidný venkovský statek nebo obrázek vah.  Kdo chce vyjít s každým, těžko vyjde sám se sebou. Kdo nechce vědět, ten nepochybuje, a proto se často nestačí divit. Potřeba klidu a stability dokáže napáchat za nešťastných okolností veliké škody, povětšinou jsou však lidé horizontálně orientovaní klidným rodinným přístavem a oblíbenými spolupracovníky v zaměstnání.

V rukopise se objevují pochopitelně obě tendence směru, jedná se jen o to, jaký a v jaké míře ten či onen převažuje. Každý pokus o zjednodušení sebou přináší riziko bagatelizace a závěrem je nutné podotknout, že nelze brát uvedené charakteristiky doslovně, spíše pouze jako jakýsi rámec, v kterém se lze v případě rozboru rukopisu pohybovat. Rozbor písma je především rozborem nesčetných kombinací znaků, které vytváří pestrou paletu charakteristik více či méně výstižných a popisujících konkrétního pisatele. Každý povahový rys má svou světlou i stinnou stránku a je třeba to mít vždy na paměti. Neexistuje žádný špatný nebo dobrý pramenný rys lidské povahy, záleží vždy pouze na okolnostech a provázanosti s jinými vlastnostmi. Ostatně, předpokladem správného grafologického rozboru je schopnost nesoudit druhého a jen ho přijímat tak, jak se jeví. Tendence si domýšlet a vytvářet z jednotlivých znaků smysluplné příběhy je člověku vlastní, řekla bych, že všichni máme s takovými záležitostmi osobní zkušenost. Jedinou možností, jak z rukopisu vyčíst to jediné pravdivé je prostě nenechat se unést svou fantazií a sympatiemi či antipatiemi  k danému rukopisu. Jak je to nesnadný úkol, o tom v některém z příštích příspěvků.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *